Special moments..

Jako asi každé dítko školou povinné jsem oslavovala začátek jarních prázdnin. Sešly jsme se s kamarádkami, slezly se u filmů, koupily pizzu a zmrzlinu.. na mou duši, poprvé v životě jsem jedla zmrzlinu v jednu ráno. Vím, co si o mě asi teď myslíte. Nejdřív psala o tom, jak žije zdravě a teď se cpe fastfoodem. Osobně si myslím, že to k oslavám patří. Na oslavách se prostě nebudu cpát mrkvovým perkeltem (i když ho mám fakt ráda..). Když jsem jedla pizzu, vážně mi to chutnalo. Když jsme s kamarádkami dolovaly jogurtovou zmrlinu s lesním ovocem z kelímku, užívala jsem si to, navzdory na nekřesťanskou dobu.

Ale donutilo mě to k zamyšlení. Je strašně fajn takhle hřešit, když je vás víc. Hádat se o trojúhleníček pizzy, šermovat lžičkami se zmrzlinou, smát se a klábosit.. Ale když si představim amíky, který stejnou porci bagrujou sami před televizí, je mi z toho trochu smutno. Jak si člověk může užívat jídlo v leže, s očima upřenýma na obrazovku a..sám? Pro mě to bylo něco výjimečnýho, protože šlo o výjimečnou chvíli s vyjímečnými lidmi. Bylo to něco, co normálně nejím. Může si stejně užívat člověk, u kterého je pizza z krabice na denním pořádku? A co jí, když si chce zahřešit, užít si? 
Přehled chutí je nekonečný a přijde mi smutné, když někteří znají jen ty z fastfodů, vyrobené tunou konzervantů. Koneckonců,  ty chutě jsou tak..jednotvárný.
Vařím ráda, jím ráda. Tvořit jídlo je pro mě obřad. Mám ráda ohňostroj chutí na jazyku. Co ale zažijí jazyky pravidelných štamgastů fastfoodů?
A nakonec.. rozhodla jsem se, že dneska nebudu cvičit. Ne, že bych neměla tu potřebu, ale nejsem tak úchylná, abych to se to ze sebe histericky snažila dostat. Byla to záležitost na jednu noc, ne týdenní orgie. Jím dost zdravě, hýbu se. Ze mě žádnej bůček nebude..