Hezkou sobotu, vážení. Dejme si teď trochu pauzu od mých poučných žvástů a pojďme si trochu popovídat.
Nevím, jestli je to tím počasím, vrstvou ozonu nebo směrem větru (chabý pokus o vtip), ale poslední dobou můj pověstný pesimismus upadá v zapomnění. Ten čas, to sluníčko, jídlo, cvičení..všechno mě nabíjí energií. Mám pocit, že jsem konečně našla svojí cestu, po který chci jít. Přestala jsem jíst sacharidy. A ne kvůli cool paleo vlně šíříci se blogovým i neblogovým světem, ale protože je mi bez nich líp. A zároveň si nestrkám prst do krku, když mám někde sníst housku nebo brambory.
Ale to všechno je o cviku. Neexistují špatné vlastnosti, existují jen dobré výmluvy, špatná vytrvalost. Nedávno jsem zjistila, že neudělám pořádnej klik. Tak jsem se rozhodla, že si jich každý den udělám aspoň deset. Ne dvacet, ne padesát. Lepší kvalita než kvantita. Ještě pár let dozadu jsem si v sedu nedosáhla ani na kolena, dneska se jich dotknu čelem. Udělám most ze stoje (a zvednu při tom jednu nohu, muhahaha). A proč? Jednoho dne jsem prostě vstala ze židle a řekla si , Teď se prostě ohnu a dotknu se rukama země, aniž bych si natloukla zobák´.
Je tomu asi rok, co jsem začala chodit do posilovny. Byla jsem hrdý návštěvník zakopávače, šikmý lavice a gykekologických křesel (ta strašná roznožovací věc). Pak jsem začala zkoumat, studovat a nacvičovat. Už si mezi těma chlápkama nepřipadám jako blbá, malá káča, ale jako jim rovná a taky se tak snažím cvičit (i když ne s takovejma vahama).
Jasně, u některých cviků vím, že je jako holka nepotřebuju - třeba bench press nebo krčení ramen - a necvičím je ( i když se mi hrozně líbí). Ale když můžu, a dokud můžu, chci se snažit samu sebe a dostávat se dál a dál. A po letech musím říct že.. jsem spokojená sama se sebou. Dělám co můžu, tak, jak moc můžu. Protože nemůžu dělat kardio, neni to tak ideální, jak by mohlo bejt. Ale to neni a nikdy nebude můj důvod k tomu, abych hledala výmluvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat