Hranice mezi anorexií a zdravou výživou

V poslední době se mi vrátil můj starej Jíštohomoc tik. A když ho odrovná moje -poslední dobou velmi častá- rozežranost, objeví se jeho Jetonezdravý,padejcvičit brach. A i když se snažím jíst dostatečně, či možná trochu víc, občas se jednomu z nich prostě podaří mě paralizovat. Takže v čem tkví ona tajemná, mršská hranice? Napadají mě jen dvě slova - Výčitky a Množství.

Tenhle víkned  (lépe řečeno jen sobotu) jsem s kamarádkami strávila šlapáním pochodu Praha-Prčice. Šly jsme pouhopouhých 23 kilometrů, ale stejně mě nohy přestaly bolet až dneska. Na oběd jsme se stavily u babičky jedné z nich. Myslíte, že nás po příchodu čekalo tofu natural se sojovou omáčkou se zázvorem a zeleninou? Omyl. Segedín s gulášem a knedlíkem. Mé anorektické já by šílelo. Ale víte co? Byl to ten nejlepší segedín, jakej jsme kdy jedla.

typická ,babičkovská´ česká kuchyně..

Brzy potom následovala.. zmrzlina. Byla to zmrzlina ze sojového mléka se sníženým obsahem tuku? Dejte si facku. I tak jsem si s holkama dala kolem desátý ještě jednu. Shame on me. Víte, minulej rok jsem tu zmrzku odmítla. Přece to nebudu jíst, když je tak pozdě, je to nezdravý a tloustne se z toho. A pak jsem tam seděla, ruce v klíně, pozorovala jsem, jak holky klábosej, smějou se a chroupou čokoládový kornouty.. a připadala jsem si jako debil.

Nejsem tip, kterej by se ládoval zmrzlinou každej večer. Čipsům se vyhýbám a necítím k nim žádnou extra náklonost, k sušenkám, tyčinkám ani čemukoli balenýmu, vakuovanýmu mě to nějak extra netáhne. Ale jestli to mám sníst ve společnosti lidí, který mám ráda, vychutám si to, protože od toho to je. Až ta chvíle pomine, velmi ráda se vrátím ke svý milovaný zelenině a sportu, budu jezdit na kole, chodit do posilovny a cvičit svojí výdrž. Ale proto, že to je pro mě přirozenější, ne, abych to ze sebe dostala. Protože TO je ta hranice.