Vědět, co chceš

Když jsem se snažila přibrat a zoufale se plácala mezi "Pane jo, můžu to sníst a nerozteču se" a  "Ježiš, vždyť je to hrozně kalorický, už cejtim jak mi povolujou nohy!" , holkám okolo jsem záviděla hubený nožičky a ručičky a když se mě zeptali na váhu, za svejch těžce znovunabranejch 50 kg jsem se styděla. Když jsem začala posilovat, začala jsem mít pocit, že hrozně žeru a mám pracny jak Yetti. Když jsem se teď do toho na pár dnů zase dostala, měla jsem pocit, že to všechno je pravda a že mám jíst lehce a jednoduše, a že sacharidy nepotřebuju a tuky už vůbec ne. Jenže pak jsem ve škole trpěla hlady a usínala. A když jsem si chtěla zacvičit, umírala jsem při druhý sérii (ze čtyř). A pak jsem si uvědomila, že tohle prostě nechci.

jeden z mých rádobyobědů posledních dní - hrst fazolek, dva plátky šunky..

Když chce holka zhubnout, měla by si urovnat, co vlastně chce. Když chce přibrat, měla by udělat totéž. Určitě je super bejt hubená, působit křehce, zranitelně a budit soucit a údiv. Vždyť je přece tak úžasný, moct říct "Nic jsem nesnidala" nebo "Mám šest kilo podváhu". Hmm.. a je stejně super říct "Už rok jsem to nedostala" ?. ...

Já nechci mít hlad, klepat se zimou a budit soucit. Chci se smát, chci mít svaly, chci běhat, jezdit na kole, chci se překonávat. Chci bejt nezávislá, chci jíst občas nezdravě a užívat si to.  Poslední dobou jsem se sebou spokojená tak, jak jsem nebyla snad nikdy. Uzvednu víc jak šest kilo, za den udělám víc jak 100 dřepů, jezdim na kole a miluju to. Snažim se naučit pořádně klikovat, vydržet v plank pozici, dřepovat na jedný noze. A moc dobře vim, že kdybych žila na salátech a vodě, nic z toho by se mi v životě nepovedlo. A když teď vidim holku s mezerou mezi stehnama, neříkám "Bože, ty nohy bych chtěla mít" ale " Že se na těch chůdách nezlomí...".